2. týden adventní

Letos mi s přípravou na advent pomohly především dvě věci. Dovolte mi, abych se o ně s vámi podělil. Prvním z nich je každodenní poslech povídky Johna Main z jeho série Collected Talk (dostupné online i jako CD). Byl jsem přítomen všem těmto rozhovorům, které byly předneseny prvním meditačním skupinám, které se sešly ve starém montrealském klášteře, což bylo takové embryo našeho WCCM. Vlastně jsem je také amatérsky nahrál se staromódním magnetofonem na kazety. Výsledkem toho, že jim dnes nasloucháme, není nostalgie. Jde spíše o to, čemu se říká „anamnéza“, což je termín, který se většinou používá v souvislosti s eucharistií, „vytvářející přítomnost“ toho, co bylo v původní historické události věčné, nadčasové. Opak amnézie. Čas a věčnost splývají a mísí se do všezahrnujícího Teď.

Rozhovory trvají v průměru 15-20 minut. Pokaždé, když nějaký slyším, má to účinek jako bych ho slyšel poprvé, ačkoli je rozhovor důvěrně známý, je jako nový, jako bych tam byl poprvé. Takto na nás evangelium působí, když jsme skutečně přítomni a skutečně mu nasloucháme. Nejsem nijak zvlášť nostalgický člověk. Přátelé jsou často překvapeni, že mi musí připomínat důležité momenty, které jsme v minulosti sdíleli. Po čase je snadné zapomenout na minulost, i když si ji člověk možná ještě pamatuje. Je ale nemožné pustit z hlavy přítomnost. Pokud jde o budoucnost, to je příliš vzdálený most a já se obvykle spokojím s tím, že ho ponechám v neviditelných rukou Božích.

Mojí další adventní praxí je sdílet tradici, ke které patříme, s mladšími členy tady v Bonnevaux. Někteří jsou jako cestující ptáci na po několik týdnů nebo měsíců, prostě poutníci. Ale mohou být vážnými hledači. I kdyby byli formálně vychováni v křesťanské víře, mohou vědět jen málo o tom, co je základem našeho života zde i v WCCM. To málo, co vědí, je však cenné, protože je to základ, na kterém mohou stavět. Sdílení moudrosti pouštní tradice, čtení evangelia Marka, každé ráno diskuse o pravidle sv. Benedikta nebo slavení mše svaté má na ně omlazující účinek – i na tradici samotnou. Odfoukává prach úcty a strachu, který se postupně nahromadil a obnovuje čistou, osvícenou doktrínu, učení Krista.

V jednom životě máme jen určitý počet adventů a Vánoc. Nemá smysl přistupovat ke každému bez sentimentu a nostalgie, ale spíše jako k znovuobjevení a znovuzrození. Advent znamená „jít naproti“. To, co se na nás řítí rychlostí světla, je tedy již zde. Co tedy znamená příprava v této době, kromě toho, že si uvědomíme věčné zrození Slova, Syna Božího, v rámci historického zrození v Betlémě a hlavně v nás samých?

V dnešním evangeliu dnes Jan Křtitel „připravuje cestu“ pro Ježíše. Ačkoliv mu jeho současníci tleskali (než byl popraven), jeho ego nebylo uchváceno publikem. Když se Ježíš objevil, byl tak pokorný, že sklonil hlavu před Janem a nechal se pokřtít. A Jan byl natolik pokorný, že ho pokřtil jako způsob, jak poznat Ježíše jako toho, na kterého čekal. Srážka těchto dvou osobních pokor odstartovala Ježíšův veřejný život v cestu na Kalvárii, i když to znamenalo, že Jan opouští jeviště. Smysl a účel nelze nalézt bez přijetí smrtelnosti. Zrození Ježíše zahrnuje plnou realitu smrti a celý cyklus zrození, smrti a nakonec vzkříšení.